Tisk

Přehled bibliodramatických přístupů

Vzhledem k tomu, že tzv. první generace pocházela z nejrůznějších profesionálních zázemí, i bibliodrama je charakteristické růzností forem, resp. různým důrazem na jednotlivé jeho složky. Tak ten, který vycházel z psychodramatického prostředí, kladl silněji důraz na osobní zkušenost, ten, kdo byl profesně spjatý s divadlem nebo dramatickou výchovou upřednostňoval estetické ztvárnění, zatímco ten, kdo pocházel z nějakého směru orientovaného na tělo, nadále nejvíce pracoval s tělem a s tělesnými prožitky.
To, „co zpočátku v několika projektech začalo jako hra s cílem kreativního přístupu k biblickým textům, se dnes stalo širokým hnutím, které se podle pole působnosti a osobností ve vedení rozčlenilo do mnoha přístupů.“1
Vzhledem k tomu, že bibliodrama zasahuje svými kořeny do nejrůznějších odvětví práce s člověkem a pochází z různých přístupů, neexistuje jen jedna bibliodramatická škola, jen jedna bibliodramatická metoda, ale je jich naopak mnoho. Je velmi těžké, takřka nemožné tyto přístupy utřídit, protože se leckdy liší jen nepostřehnutelně a protože vedoucí jednotlivé metodické přístupy často kombinují nebo střídají.
Když jsem se poprvé zúčastnila bibliodramatického setkání v zahraničí, byly mi představeny dvě základní bibliodramatická „odvětví“, a to tzv. estetické bibliodrama a bibliodrama vycházející z psychodramatu.

Další zahraniční zkušenosti nicméně ukázaly, že rozdělení bibliodramatických přístupů je značně složitější a vyjmenovat jednotlivé školy de facto nikdo neumí. Pro alespoň minimální přehled o existujících školách v bibliodramatu se přidržuji nejpodrobnějšího existujícího členění Harmuta Heindricha, rozšířené a systematicky zpracované Thomasem Stühlmeyerem.2
Ten mluví o sedmi základních typech bibliodramatu a charakterizuje jejich zvláštní cíle, zaměření, specifické metody a pracovní postupy.3 Rozlišuje následující:

1. Bibliodrama orientované na text

Jeho zakladatelem a základním reprezentantem je Gerhard Marcel Martin.4 Jak už vyplývá z názvu, klade důraz na pochopení a práci s biblickým textem, exegetická dimenze je velmi důležitá, a to jak v programu, tak v následné reflexi. Jde mu o jasnou formu výkladu a rozvinutí textu, vytvoření exegeze, která úzce souvisí s životem.5 Pro Martinovu práci je dále charakteristický důraz na práci s tělem inspirovaný přístupem Katyi Delakove, které je věnována první fáze jeho bibliodramatického programu.

2. Pastoračně zaměřené bibliodrama

Představiteli tohoto směru jsou v první řadě Herman Andriessen a Nicolas Dreysen6 z Holandska. Jde o bibliodrama jako metodu pastorační práce, duchovního doprovázení. Důraz je kladen na osobní víru a víru společenství, biblický svět představuje zkušenostní rámec, kde je možné získat autentické zkušenosti s Bohem a vlastním životem.7 Autoři sami definují bibliodrama jako „exegesi strachu a touhy, spásy a zatracení, světla a temnoty, dobra a zla, víry a pochybnosti, ale ne teoretickou a oddělenou, nýbrž existenčně, osobně a přímo vztaženou na každodenní život.8
Jedná se o strukturovaný program trvající přibližně dvě a půl hodiny složený z dvanácti kroků, z nichž nejdůležitější je rozhovor s otázkami (Fragegespräch), což je jakási forma duchovního rozhovoru s několika vybranými účastníky. Není sice možné, aby do této fáze byly zapojeni účastníci všichni, ale i ti, kteří jen poslouchají, jsou obohaceni výpověďmi ostatních.

3. Hagiodrama

Hagiodrama nemá žádné zvláštní metody, využívá technik meditace, gestaltterapie, psychodramatu a práce s tělem. Specifické pro tento přístup, jehož představitelem je Yorick Spiegel,9 je, že pracuje nejen s biblickými texty, ale i s náboženskými mýty a symboly, legendami a životy svatých, které spojuje s analytickým pohledem (především hlubinná psychologie a psychoanalýza). Představitelem tohoto přístupu je.

4. Mimesis

Švýcarský profesor Samuel Laeuchli10 používá metodu napodobování (mimesis), aby přivedl účastníka k proměně pohledu na Boha a svět. Zodpovědnost za proces a za změnu leží plně na skupině, vedoucí je jen součástí skupiny, jeden z účastníků skupinových procesů. Bibliodrama pak pro něj je jakási moderní posvátná hra (důležitou roli zde hraje fáze mlčení), která „spojuje meditativní, hravé a zvukové prvky s analyticky racionálními dotazy.“11

5. Psychodramatické bibliodrama

Psychodramatické bibliodrama je nejsnáze rozlišitelné od ostatních přístupů, protože používá takřka převážně psychodramatické metody,12 které aplikuje na biblický text. Psychodrama samo je „založeno na hraní rolí, při němž dochází k odkrytí, uvědomění si a odreagování vnitřních konfliktů a afektů.“13
Ne každé psychodrama, ve kterém se objeví biblické motivy, je ale bibliodramatem. Podle Martina není psychodrama bibliodramatem jen proto, že pracuje s biblickou tématikou, ale proto, že jí nevyužívá ve prospěch osobních zkušeností, nýbrž naopak, usiluje o živé porozumění vztahu mezi biblickým textem a vlastní životní historií, hledá reálné paralely mezi biblickými a biografickými výjevy. Hranice mezi psychodramatem s využitím biblického materiálu v psychodramatu a psychodramatickým bibliodramatem je ovšem tenká a nejasná.
Bibliodrama mající své kořeny v psychodramatu je nejen v Německu relativně rozšířené – jeho výhodou je, že se šíří po již existující psychodramatické základně. Mezi ty, kteří první rozlišili oba přístupy, by patřili H. Heidenreich, D. Immichová a Ch. Gremmelsová.14

6. Bibliodrama jako pastoračně psychologická práce s biblí

Reprezentantem tohoto směru je Wolfgang Drechsel.15 Vnímá ovlivněnost dnešní doby a dnešního člověka psychologií, proto spojuje bibliodrama s psychoanalytickou teorií (Winnicot), která pátrá po paradoxech a zahrnuje je do života. Obsahem bibliodramatu je určité převyprávění biblických textů, do kterého vstupuje příběh jak předem daný, tak jednotlivcem/skupinou nově utvořený.

7. Bibliodrama orientované na proces a výchovnou dramatiku

Přístup pocházející především od Else Natalie Warnsové,16 někdy nazývaný jako Bielefeldská škola, usiluje stejně jako ostatní o nový, osobní přístup k biblickému textu, o jeho ztělesnění, zpřítomnění, zhutnění. k tomuto účelu využívá nejrůznější estetická média (masky, rituály, gesta, slovní pole/asociování, rekvizity, hraní rolí, práci s tělem). v rámci tohoto přístupu je také možné pracovat pouze s tzv. bibliodramatickými elementy, tedy s použitím bibliodramatických prvků tam, kde není organizačně možné uskutečnit celý bibliodramatický proces, např. ve výuce na školách, při přípravě na svátosti nebo při liturgii.

Tabulka bibliodramatických přístupů

 26.2.2010 Zuzana Pelechová
__________
1 NAURATH, POHL-PATALONG, str. 9.
2 STÜHLMEYER, str. 54 a následující.
3 Viz tabulka na konci této podkapitoly, STÜHLMEYER, str. 53.
4 Literatura k tomuto bibliodramatickému přístupu: Sachbuch Bibliodrama.
5 BUČEK, str. 52.
6 Literatura k tomuto bibliodramatickému přístupu: Lebendige Glaubensvermittlung im Bibliodrama.
7 BUČEK, str. 57.
8 ANDRIESSEN, str. 161.
9 Literatura k tomuto bibliodramatickému přístupu: Bibliodrama als Hagiodrama.
10 Literatura k tomuto bibliodramatickému přístupu: Mimesis – ein Beitrag zur Entwicklung des Bibliodrama.
11 BUČEK, str. 68.
12 Rozdělení na jeviště-hlediště, protagonista-vedoucí-divák, aler ego, zrcadlo, výměna rolí, monolog apod.; srov. např.
PANITZ, str. 341-349.
13 HARTL, str. 471.
14 Literatura k tomuto bibliodramatickému přístupu: Spielarten des Bibliodramas.
15 Literatura k tomuto bibliodramatickému přístupu: Pastoralpsychologische Bibelarbeit.
16 Literatura k tomuto bibliodramatickému přístupu: Bibliodrama als Prozess.

 
Design by Next Level Design / Script by Joomla!