Tisk

Používané metody a techniky1

Není možné podat vyčerpávající přehled všech metod a technik, které se dají použít v bibliodramatu, a to především proto, že jednotlivé aktivity jsou v rámci programu orientovány na biblický text, upravovány k jeho obrazu, případně zcela nově vymýšleny. Bylo by chybou, kdyby vedoucí tým vybral nejdříve techniky, a teprve pak se je snažil spojit s biblickým textem. v bibliodramatu metody a techniky nikdy neslouží samy sobě, ale biblickému textu a tématu s ním spojeným.
Přesto je možné představit alespoň výběr takových metod a technik, které se v bibliodramatické práci, především v České republice, osvědčily, a vysvětlit důvody jejich používání.
U každé použité techniky jsou rozhodující dvě věci, a to z čeho vychází, jaké médium používá (výtvarná aktivita, práce s hlasem, s tělem, s představivostí atd.) a k čemu směřuje, čeho s její pomocí chceme dosáhnout (uvolnění, zpřítomnění, navození atmosféry ve skupině, rozvolnění textu, proniknutí do struktury děje apod.)
Vzhledem k tomu, že jedna a táž metoda i technika může být použita k podle situace k dosažení různých cílů, zdá se dělení podle použitých médií přesnější. i tak se mnoho technik nedá jednoznačně zařadit pouze k jedinému zprostředkujícímu médiu a zasahuje dvě nebo i více oblastí, např. dramatizace s použitím hudebním nástrojů je jak metodou hudební tak dramatickou.

1. Metody využívající tělo jako prostředek komunikace

O důležitosti práce s tělem už byla v této práci řeč.2 Tělo je pro člověka základní prostředek vnímání, prožívání a komunikace, v bibliodramatu je výchozím bodem pro veškerou další práci, proto je zapotřebí začít od tělesného prožívání.

1.1 Techniky umožňující vnímání vlastního těla

Prvním krokem musí v bibliodramatu být – podobně jako tomu je např. u modlitby a meditace – jakési usebrání každého účastníka, ale i vedoucího, tj. dosažení stavu, kdy je člověk sám v sobě zcela (resp. co nejvíce) skutečně přítomen. Člověk musí být zakotven v sobě a v přítomné chvíli (tedy i na daném místě). Toho lze dosáhnout nejlépe přes tělesné zakotvení, tj. přes zpřítomnění se ve vlastním těle. Teprve toto zakotvení v „tady a teď“, kterého lze nejsnáze dosáhnout právě přesunutím pozornosti do tělesné oblasti,3 umožňuje účastníkům vnímat do hloubky i další impulsy.

1.1.1 Tělesné zakotvení
Tato technika pochází z praxe východní meditace, odkud ji převzali a dále rozvíjejí současné psychoterapeutické směry.4 Směřuje k zklidnění a zpřítomnění, uvědomění si a zapojení všech pěti smyslů – hmat, chuť, čich, sluch a zrak. Účastníci jsou vyzváni, aby se pohodlně usadili a, je-li jim to příjemné, zavřeli oči. Pak postupně procházejí své tělo a uvědomují si, jak a kde se dotýká, jak mu chutná, voní místo, kde je, co slyší a co může vidět.5 Vedoucí tuto techniku většinou vede v první osobě jednotného čísla, v pokročilých skupinách je možné dát účastníkům prostor, aby se zakotvili sami.

1.1.2 Masáž
Jednoduchý způsob, jak obrátit pozornost účastníků k vlastnímu tělu a tělesnému prožívání je vyzvat je, aby sami sebe namasírovali. Platí zde pravidlo odspoda nahoru6, tedy začít u prstů na nohou a pokračovat vzhůru k hlavě. kromě pozornosti a zvýšené vnímavosti, které se tak tělu dostane, přispěje k aktivizace, rozproudění krve v těle a protažení ztuhlých svalů.

1.1.3 Rozcvičení
Na stejném principu jako masáž může fungovat i jednoduchá rozcvička,7 zvlášť pokud skupina zatím není zvyklá s tělem pracovat. Narozdíl od masáže vzbuzuje dojem, že jde o něco běžného, u čeho se člověk nemusí cítit trapně, i když mu smysl dané aktivity třeba uniká.

1.1.4 Práce s dechem
Kubitza a Hillingshäuserová říkají o dechu, že je nejjednodušším spojením mezi vnitřním a vnějším světem.8 Dech je životodárná energie, kterou si člověk v běžném životě jen málo uvědomuje. v bibliodramatickém prostoru má možnost dechem oživit různé části těla, dýchat např. do prstů na nohou, nebo pomyslně dýchat skrz své prsty na nohou. s nádechem člověk cítí svůj vnitřní prostor, s výdechem dává něco vnějšímu světu. Soustředění se na vlastní dech, prohloubení dýchání, které má také kořeny ve východní meditaci, člověka zklidní, odplaví starosti a myšlenky na to, co vše je třeba ještě zařídit.

1.2 kontaktní metody

Dalšími metodami pracujícími s tělem jsou techniky, které využívají kontakt s druhými, dotyk, pohled, napodobování, apod. Účastníci tak mají možnost poznat, jak jejich tělo reaguje na setkání s druhými, jaká vzdálenost je jim příjemná, jak vnímají energii, kterou jim druzí předávají atd.

1.2.1 Zdravení
Nejjednodušším způsobem, jak jednotlivé účastníky přimět ke kontaktu, je nechat je volně procházet po místnosti a zdravit se s ostatními. Je to vlastně přirozené chování, které je zde přeneseno do chráněného prostoru a více či méně strukturováno – je možné se zdravit pouze očima, jednou rukou (ale ne dotykem), podáním ruky, slovem.

1.2.2 Zrcadlení
Zrcadlení je cvičení, při kterém jeden z dvojice (nebo všichni účastníci, jedná-li se o zrcadlení v celé skupině) napodobuje pohyby druhého tak, jako by byl jeho zrcadlem. Tato technika podporuje oční kontakt, koncentraci, naladění na druhého, vnímání druhého jakoby zevnitř sebe.9

1.2.3 Vzájemný dotyk
Narozdíl od zrcadlení se při této technice účastníci navzájem dotýkají, mohou začít dlaněmi a zkoušet vzájemný tlak a tah, nebo se opírají jeden o druhého zády a vnímají pohyby jeden druhého, aniž by udržovali oční kontakt. Tato metoda, stejně jako ostatní, které počítají se vzájemným dotykem, je pro účastníky často náročná, protože vyžaduje velkou vzájemnou blízkost. Přesto je dotek integrální součástí bibliodramatického programu a po prvotních rozpacích obohacující i uzdravující zkušeností.10

1.3 Akční metody

Třetím okruhem metod pracující s tělem jsou techniky zaměřené na akci a pohyb. Mohou být použity na začátku programu ke stmelení skupiny, ale stejně tak dobře kdykoli k odreagování napětí ve skupině. Přestože mohou mít výjimečně i jiný cíl, k jejich použití většinou vede pouhá snaha o aktivizaci, načerpání energie, pročišťění hlavy apod.

1.3.1 Chůze a „osahávání“ prostoru
Jednoduchá technika, která v sobě spojuje pohyb a poznávání, usidlování se v prostoru. Účastníci jsou vyzváni, aby chodili po místnosti, vedoucí může měnit tempo, směr, způsob pohybu, případně určuje i jakou krajinou se právě teď pohybují (zapojí i imaginativní složku účastníků). Pokud skupina pracuje na textu, který se nějakým způsobem dotýká tématu cesty, může být použita i za tímto účelem.

1.3.2 Hra na babu
Existuje nespočet variant této hry11 a nezáleží příliš na tom, jaká se zvolí. Důležité je, že jsou aktivně zapojeni všichni členové skupiny. Jde o společný stmelující zážitek, jakkoli primitivní se hra může jevit.

1.3.3 Tanec
Využití tance někdy naráží na určitý odpor. Účastníci mají dojem, že tancovat neumí, stydí se. Proto je nejlépe začínat velmi jednoduše strukturovanými tanci12 a teprve, když je skupina zvyklá tanečně pracovat, zapojovat i volný nebo výrazový tanec. Tanec může být i spojujícím prvkem jednotlivých částí bibliodramatu (při vícedenních seminářích s ním začínat každé ráno), má moc vrátit skupinu do procesu.

1.4 Pohybově výrazové metody

Poslední skupinou metod pracujících s tělem jsou výrazové techniky. Narozdíl od ostatních není tělo cílem dané techniky, ale je prostředkem pro vyjádření určitého obsahu, tématu. Tělo komunikuje výrazem, pohybem, postojem, dokáže zprostředkovat i relativně složité ideové konstrukce.

1.4.1 Gesta
Gesto je nejjednodušším výrazovým prostředkem těla. Pomocí gesta mohou účastníci vyjádřit, jaký mají den, mohou gestem doprovodit své jméno při představování, reflektovat proběhlou aktivitu. Přínosem je, že při gestu nepoužívají pouze a výhradně mozek, myšlení, racionálno, ale že se vyjadřují i pomocí těla, čímž začínají své tělo více vnímat a více oceňovat jeho komunikační schopnosti.

1.4.2 Sochy
Jsou velmi podobné gestům, většinou mají delší trvání, větší význam a reflektují spíše slovo, pojem, než pocit. Sochy jsou zároveň i uměleckým dílem, tzn. přinášejí vhled nejen aktérům, ale i divákům. Jako materiál většinou slouží vlastní tělo, tedy každý vytváří sochu prostým nastavením se do chtěné polohy, lze ovšem i tvořit sochu nastavováním druhého. Ten pak může z vlastního těla vyčíst úmysl sochaře.

1.4.3 Sousoší
Sousoší není jednoduše více soch na jednom místě. kromě vnímání vlastního těla reagujícího na podnětové slovo, je zapotřebí reagovat na sochy již vytvořené, organicky se zapojit do společného díla, jakéhosi živého obrazu. Takový způsobem může vytvořit sousoší celá skupina, kdy její členové postupně vstupují do společného sousoší, ale lze takto tvořit i tzv. proměnlivé sousoší, kdy jsou aktéry vždy jen dva účastníci, které může ale kdykoli kdokoli vystřídat a posunout tak význam sochy jinam.

1.4.4 Pantomima
Pantomima je způsob komunikace, sdělování informací pohybem, bez použití slov, resp. hlasu. Jediným nositelem významu je tělo a jeho výraz. Pantomimu lze v bibliodramatu využít takřka všude, od rozehřívací fáze až po závěrečnou dramatizaci a reflexi.13

1.4.5 Viněta14
Viněta je původně psychodramatická metoda, která umožňuje do tělesného vyjádření zachytit vlastní životní zkušenost, je specifickým typem sochy, resp. sousoší. Účastníci jsou vyzváni, aby si co nejkonkrétněji vybavili reálnou událost ze svého života, která se vztahuje k danému tématu, zasadili ji do minulosti (vedoucí se vyptá na podrobnosti, kde a kdy k situaci došlo, převede účastníka do chráněného prostoru „tam a tehdy“) a vyjádřili ji. Mohou si pomoci i dalšími účastníky, kteří jim slouží jako materiál pro postavení scény.
V psychodramatickém kontextu slouží viněta jako krátké psychodrama, není tak časově náročná jako klasické psychodramatické postupy, a lze proto během jednoho sezení pracovat s více účastníky. Lze také s pomocí viněty událost zachytit (odtud také pochází název viněta) a kdykoli ji znovu vyvolat z tělesné paměti. v bibliodramatu vede většinou primárně k spojení konkrétní životní události s daným tématem, resp. biblickým textem.

 

2. Metody využívající obraz jako prostředek komunikace

Dalším způsobem, jak je možné přivést účastníky blíž k sobě a biblickému textu, jsou techniky využívající obrazové vyjadřování. Obraz je dalším komunikačním prostředkem, pomocí obrazů a symbolů je možné sdělovat i takové skutečnosti, které není snadné, případně ani možné vyjádřit slovy, jde o „jedinečné sebevyjádření na základě neverbálních prostředků.“15 Obrazy k člověku promlouvají způsobem, jakým to slova nedokážou.16
Při využívání obrazných, zvláště výtvarných technik v bibliodramatu je třeba klást důraz na to, že důležitá není „umělecká“ kvalita díla, ale především sám proces tvorby, tedy to, že člověk tvoří, jeho zaujetí tvorbou, a obsah, tedy to, co chce vyjádřit. Stejně jako u práce s tělem mají obrazová média svůj vlastní život – není potřeba do detailů rozumem promyslet, co chce člověk vytvořit, obraz vzniká za vzájemné spolupráce vnitřního světa člověka, jeho rozhodnutí tvořit (a rozhodnutí, co tvořit) a obrazových médií (představivosti, nevědomí, výtvarných potřeb aj.).

2.1 Imaginativní techniky

Mezi metody, které obrazy využívají, patří všechny imaginativní techniky, tedy takové, které používají vnitřní obrazy, sílu vnitřní představivosti. Ty umožňují vstoupit do pomyslného prostoru, ať už textu, vyprávěného příběhu nebo jinak nastíněné situace, a rozhlédnout se v něm, něco v něm prožít. Verena kastová mluví o imaginaci jako o prostoru svobody, ve kterém se dějí věci pokládané za nemožné, a kde duše vyjevuje svá přání, strachy i tvůrčí schopnosti.17

2.2 Výtvarné techniky

Kromě imaginace pracují s obrazem také všechny výtvarné techniky, kreslení, malování, koláž, práce s hlínou, modelínou, práce s objekty a předměty z přírody, výroba artefaktů, muchláží, fotografování apod. při jejich používání je třeba dbát jednak na zvolený materiál (ne vždy je ideální nabídnout účastníkům veškeré vybavení, omezit je při tvorbě na papír, nůžky, lepidlo a provázek může jejich kreativitu spíš povzbudit) a jednak na téma, ke kterému se výtvarná aktivita vztahuje. To může být slovo, konkrétní životní zkušenost, nebo biblický text, většinou podle toho, v které fázi se takto pracuje. Podle zamýšleného cíle je možné nechat účastníky pracovat nejen jednotlivě, ale i v malých skupinkách.

2.3 Techniky využívající hotových výtvarných děl

Obrazy je ovšem možné v bibliodramatu využít i pasivně, tedy tak, že jej účastníci netvoří, ať už ve vlastní představivosti nebo materiálně, ale že ho pouze vnímají, případně si ho mezi nabízenými vybírají. Tato technika je méně časově náročná než aktivní tvorba, a navíc může pomoci odbourat přehnané přemýšlení –účastníci mají možnost vybírat víc citem než rozumem. Volbu obrazu je vhodné komentovat - účastníci se v dialogu s druhými nebo při vlastní meditaci zamýšlejí nad tím, proč je konkrétní obraz v jejich aktuální situaci oslovuje. Obrazy tak napomáhají komunikaci se sebou i s druhými, umožňují účastníkům pomocí obrazu (často fotografického záběru) sdělovat druhým něco o sobě a zároveň umožňují jejich reakci, která tím, že je prostředkována obrazem, není pro dotyčného „ohrožující“.

3. Metody využívající zvuk jako prostředek komunikace

Zvuky člověka obklopují a ovlivňují kvalitu jeho života, jsou přítomny v každém okamžiku a na každém místě,18 umožňují jeho orientaci v prostoru. Zvuky jsou nositeli informací, pomocí zvukových kódů člověk dešifruje signály z okolí a opět pomocí zvuků na ně reaguje. komunikace zvukem nemusí nutně znamenat (a v této podkapitole neznamená) pouze řeč, mluvené slovo, ale jiné, neverbální, resp. paraverbální formy komunikace, jako hlas, hudba, zvukové signály aj.

3.1 Hlasové techniky

Nejdůležitějším neverbálním zvukovým médiem je hlas. Lidé nevnímají pouze informace, které jsou uloženy ve slovech, ale i intenzitu a tón hlasu, ironii a naladění druhého. Tato paralingvistická stránka řeči v sobě často nese podstatnější část sdělení než samotná slova, podle psychologů dokonce více než třetinu.
V rámci bibliodramatu se hlas využívá jako nástroj sebesdělování a komunikace s druhými. Neartikulovaná řeč, nápodoba zvuků z okolí, používání pouze jediné slabiky s různým významovým důrazem, představení nebo reflexe zvukem, nebo technika společného hlasu19 – to všechno je možné do bibliodramatické práce zařadit, má-li to své opodstatnění v textu.

3.2 Hudební techniky

Kromě hlasu je dalším důležitým zvukem, se kterým se v bibliodramatu pracuje, hudba, a to na rovině pasivní i aktivní. Pasivním přístupem k hudbě se rozumí především poslech. Ten může být použit pro navození atmosféry (ať příjemné nebo nepříjemné), jako doprovodná meditativní nebo naopak aktivizující hudba, jako kulisa pro pohybovou aktivitu nebo tanec, případně jako textově hudební médium (píseň je vybraná kvůli svému textu, který koresponduje s tématem, na kterém se pracuje).
Aktivním přístupem k hudbě je vlastní hudební produkce. Ta může být individuální (např. v muzikoterapii se používá hra na hudební nástroje k vyprávění vlastního příběhu,20 vyjádření emocí), nebo kolektivní, kdy se celá skupina snaží o hudební reflexi daného textu nebo improvizaci na zadané téma. Hudebním nástrojem se může stát cokoli. kromě perkusových nástrojů, které jsou vhodné díky jednoduchosti použití, lze využít jakékoli další hudební nástroje (flétna, xylofon), ale i předměty denní potřeby (pokličky, valcha) nebo vlastní tělo.
Zvláštní kategorií hudby je zpěv, většinou společný, který má značný jednotící potenciál,21 lze ho využít ke stmelení skupiny, naladění na stejnou notu (doslova) a k společné modlitbě. Je možné využít existujících písní, resp. hudebních skladeb, které účastníci znají, ale stejně tak dobře může skupina improvizovat a společnou melodii teprve vytvářet .
Posledním důležitým momentem práce se zvukem je ticho. Pobyt v tichu, jakkoli nedokonalém, vytváří prostor, ve kterém se člověk může zklidnit, naladit, setkat sám se sebou, případně s biblickým textem, kde může objevovat a hodnotit, co prožil.22

 

4. Metody využívající slovo jako prostředek komunikace

Ačkoli v běžném životě tvoří verbální komunikace jen malou část celkové výměny informací, vnímá člověk slovo jako podstatný prostředek sdílení. Navíc u psaného textu důležitost slova prudce roste, protože se zde nemůže zapojit neverbální komunikace, a slovo je tak pro čtenáře jediným nositelem, zprostředkovatelem významu. Pro biblický text, který je navíc čtenáři vzdálený i dobou a kulturou, to platí dvojnásob.23

4.1 Techniky pracující s jednotlivými slovy

Proto se při bibliodramatické práci zařazují techniky, které pracují nejen s celým textem, ale i s jednotlivými, většinou klíčovými slovy. Toto zaostření na detail pomůže účastníkům najít i významy, které by jim jinak v kontextu celého textu mohly uniknout.24

4.1.1 Asociace
Asociace je nejjednodušší technika pracující s významem slov. Účastníci mají za úkol tvořit asociace na dané slovo, a to buď sami písemně, nebo v kruhu nahlas. Aby mělo cvičení příslušný efekt, je třeba u techniky vydržet až do doby, kdy se vyčerpají obecně dostupné asociace (noc-tma) a postupně se vynoří asociace osobnější a kreativnější (noc-tajemství).

4.1.2 Mentální mapa (mind map)
Původně je tato metoda používaná k třídění informací, k zachycení vztahů mezi jednotlivými příslušejícími poznatky. v bibliodramatu se většinou používá k detailnímu rozpracování jednoho pojmu, u kterého chce vedoucí tým dosáhnout jeho pochopení v nejširších možných souvislostech (např. co všechno si lze představit pod pojmem láska).

4.1.3 Metoda tří, resp. čtyř rohů
Při této technice je v každém z rohů místnosti umístěno jedno ze tří, resp. čtyř slov, která mají souvislost jednak mezi sebou navzájem a jednak s biblickým textem (většinou jedno nebo více z nich jsou v biblickém textu přímo obsažená). Stejná slova mohou ležet i uprostřed místnosti. Účastníci jsou vyzváni, aby si z těchto slov vybrali takové, které je v této chvíli nejvíce oslovuje, ať už pozitivně nebo negativně, a u něj se zastavili. Skupinky, které u slov vzniknou, pak reflektují, co pro ně dané slovo znamená (proč si ho vybrali).

4.2 Verbální techniky

Mezi techniky, které pracují se slovem, patří kromě těch, které se zaměřují na jednotlivé slovo a jeho význam, také všechny metody verbální, tedy ty, při kterých je hlavním komunikačním prostředkem řeč. Ty mají v bibliodramatu svou nezastupitelnou roli v reflexi jiných aktivit,25 představování vlastních výtvorů, diskuzích, rozhovorech, a nakonec ve většině dramatických aktivit.

4.2.1 Interview s biblickou postavou
Díky této technice si účastníci mohou vyzkoušet odpovídat na leckdy obtížné existenciální otázky z role biblické postavy. Účastníci sedí v půlkruhu, před nimi je prázdná židle nebo jinak vyhrazené místo, které je rezervované pro konkrétní biblickou postavu ze zpracovávaného textu. Tou se může stát kdokoli, a to tím, že se na židli posadí. od této chvíle odpovídá ostatním26 z dané role na jejich otázky, tak jak si myslí, že by odpovídala daná postava. Cítí-li někdo z ostatních, že by odpovídal jinak, a chce se o to podělit, může druhého v roli biblické postavy vystřídat.

4.2.2 Hra na všemohoucího
Funguje na stejném principu jako interview s biblickou postavou s tím rozdílem, že otázky jsou kladeny přímo Bohu. Tuto techniku je možné použít i bez konkrétního zasazení v textu (tedy např. ještě ve fázi, kdy text účastníkům není znám). Důležitější než u předchozí techniky je také vhodné uvedení a motivace, aby si účastníci roli Boha vyzkoušeli.

4.2.3 Vnitřní hlas
Vnitřní hlas je další z mnoha psychodramatických technik, kterou lze využít v bibliodramatu. Nejlépe se dá uplatnit při práci s textem, ve kterém jde o nějaký druh rozhodování. Postava, která v příběhu vystupuje, dostane své alter ego, tedy vnitřní hlas, který sděluje jeho motivaci, úvahy váhání. Vnitřních hlasů může být i více, jeden např. odrazující a druhý povzbuzující.

4.3 Verbální techniky s textem

Specifickou podskupinou verbálních technik jsou ty týkající se skupinového výkladu textu. Rozbor textu ve skupině je důležitý, účastníci musí mít prostor o textu mluvit, chápat se ho a pochopit ho, má-li bibliodrama zůstat exegetickou metodou. Tomuto účelu slouží především prostá skupinová diskuse o textu,27 hledání obtížně pochopitelných nebo naopak velmi oslovujících míst, dělení textu na smysluplné celky, ale i různé způsoby jak ve skupině text číst (pouštět nahrávku, každý čte jeden verš, po rolích apod.)

4.3.1 Skupinový rozbor biblického textu
Pro skupinový rozbor biblického textu a rozhovor o textu lze využít množství technik, které nemají svůj původ v bibliodramatu, ale v běžné pastoraci. Jde o metody práce s biblickým textem bez školeného moderátora, resp. s vyškoleným moderátorem, jak o nich píše např. Hechtová.28 Cílem takové práce je vždy proniknout hlouběji do daného textu, setkat se ním na osobní a existenciální rovině (jednotlivec/skupina), rozkrýt témata v textu obsažená, otevřít prostor pro diskusi a sdílení o textu.

4.3.2 Viageze
Jde o specificky bibliodramatickou práci s biblickým textem, je to vlastně exegeze cestou: vybraná slova stejného slovního druhu jsou rozložena na zemi a účastníci zároveň slyší předčítaný text a zároveň jej pomocí vybraných slov jakoby procházejí. (Pohyb v kombinaci se slyšeným slovem dává jiný rozměr, jiný úhel pohledu než když si každý čte text pro sebe.) Nakonec se zastaví u slova, které je nejvíc oslovuje a o něm pak mluví s ostatními, kteří se zastavili u stejného slova.29

4.4 Písemné techniky

Poslední podskupinou jsou techniky písemné. Psaní si narozdíl od mluvení člověk více rozmýšlí, komponuje, zanedbatelná není ani skutečnost, že si literární dílo odnese domů a může se k němu vracet, což u technik mluvených lze jen obtížně.
Účastníci tvoří vlastní texty: básně, žalmy, modlitby, životopisy, deníkové záznamy, vyprávění, příběhy, dopisy apod. Podle zasazení v celkovém programu a cíle, ke kterému aktivita směřuje, mohou psát buď sami za sebe, nebo za vybranou postavu, ať už z biblického textu, nebo např. z obrázků nabídnutých vedením. na konci je dobré citlivě otevřít prostor, ve kterém mohou účastníci druhým přečíst, co napsali. Jak pro autora, tak pro jeho posluchače je čtení obohacující zkušeností.

 

5. Metody využívající roli30 jako prostředek komunikace

Poslední okruhem metod využívaných v bibliodramatu jsou techniky dramatické. Dramatické techniky jsou takové, ve kterých účastník nebo účastníci vstupují do role někoho jiného (případně do role sami sebe jinde než tady a teď) a v této roli hrají zcela improvizovaný nebo ve více či méně jasných obrysech předem daný příběh. Přebírání role, hraní v roli poskytuje hercům pohled jakoby zevnitř (např. biblické postavy) a divákům, resp. spoluhráčům oživený a leckdy v mnoha aspektech nový pohled na představovanou skutečnost.
Tento nový pohled se ovšem netýká pouze hrané role (biblické postavy), ale i člověka (herce) samotného. Oeming k tomu dodává: „Jak se v průběhu hry ukazuje, zprvu cizí role se nevědomě naplňují vlastními zkušenostmi a pocity. Hra se obrací, dochází k asociativní identifikaci role s vlastním já.“31
Využití dramatických technik v každém bibliodramatickém programu není nutné - „hraní role není nezbytně klíčovou metodou v bibliodramatu, i když díky jistým divadelním kořenům a příbuznosti s mnoha jinými divadelně terapeutickými disciplínami má tato metoda v bibliodramatickém procesu svůj opodstatněný význam.“32
Dramatické techniky navazují a využívají všech výše uvedených metod, při hraní jsou aktivní tělesné, obrazové, zvukové i verbální dispozice člověka. Proto přicházejí tyto metody na řadu většinou v pozdějších fázích práce, často jako jakési vyvrcholení celého bibliodramatického procesu (závěrečná dramatizace).

5.1 Scénky

Nejjednodušší technikou je krátké dramatické ztvárnění zadaného tématu, kterým může být situace z běžného života, nebo část biblického textu (např. cesta Marie a Josefa do Betléma). Realizace může probíhat ve dvojicích, malých skupinkách, ale je-li to vhodné, může představitelem být i jednotlivec. i krátké dramatické zpracování pomůže otevřít text nebo téma z různých perspektiv.

5.2 Dramatizace textu

Většinou v závěrečné fázi bibliodramatického procesu dochází k přehrání textu. Je mnoho způsobů, jak takovou dramatizaci zrealizovat, liší se ve způsobu výběru, resp. rozdělení rolí (role mohou být přiděleny vedoucím týmem, vybrány účastníky, náhodně), v prostorovém uspořádání jeviště (tedy prostoru, ve kterém se dramatizace realizuje), v míře improvizace (účastníci mohou dostat čas na přípravu, ale mohou začít hrát okamžitě po rozdělení rolí) atd.
Závěrečná dramatizace je vrcholem společné práce, zařazuje se proto až po množství přípravných aktivit, v době, kdy jsou účastníci na sebe i skupinu dostatečně naladěni. Důležité je, aby byl vytvořen dostatečně svobodný prostor pro kreativní ztvárnění, text se nehraje doslova, přímé citace z textu se využívají jen omezeně, pokud vůbec.

5.3 Aktualizace

Je specifickým způsobem dramatizace, kdy se událost biblického textu nehraje v zasazení do historické reality, ale na základě podobnosti se aktualizuje, tedy převádí do současnosti. Aktualizace má velký potenciál pro práci s pochopením textu, zároveň ale může být pro účastníky velmi obtížnou technikou, proto je vhodné s ní pracovat pouze u takových textů, jejichž aktualizace se sama nabízí.

 


22.2.2010 Zuzana Pelechová

__________
1 Protože neexistuje přesná odborná definice metody a techniky, bude ve shodě s definicí Psychologického slovníku (HARTL, › metoda, › technika) pro účely této práce metoda chápána jako nadřazený pojem techniky, tedy jako cesta vedoucí k cíli, kdežto technika jako konkrétní způsob práce, prostředek, kterým lze cíle dosáhnout.
2 Viz podkapitola Práce s tělem.
3 Hájek, str. 132.
4 Např. satiterapie, tělesně zakotvené prožívání, do určité míry autogenní trénink.
5 Detailní popis techniky na http://sati.mbnf.net/index.php?id=pet-pohromade_cz&ukaz=1.
6 HICKSON, str. 31.
7 Jde o úplně jednoduchou rozcvičku, kterou všichni znají z hodin tělesné výchovy.
8 kUBITZA Ellen, HILLINGSHÄUSER Dorothea: Spirituelles körperlernen, Textraum 11 (2006) 23-25, str. 24.
9 Různé obměny a příklady použití této metody popisuje VALENTA, str. 106-107.
10 Vzájemný dotek může mít nakonec i podobu masáže, kdy jeden masíruje druhého a potom se vymění, nebo jeden masíruje ramena člověka, který stojí v kruhu pře ním – tak je každý zároveň masírující i masírovaný.
11 BLÁHOVÁ, str. 105, NEUMAN str. 100-101.
12 Vhodnými jsou např. jednoduché židovské tance, balkánské (SEDLÁČKOVÁ 77), filipínské, ale vedoucí tým může tanec pro potřeby dané skupiny také vytvořit.
13 Různé způsoby použití pantomimy v bibliodramatu viz GAŠPAŘÍKOVÁ, str. 53.
14 Pro podrobnější informace o metodě: DAYTON Tian: The living stage. a Step-by-Step Guide to Psychodrama, Sociometry and Experimental Group Therapy, Deerfield Beach: Health Communications, 2005, 42-43, 472-473.
15 CAMPBELLOVÁ, str. 19.
16 HICKSON, str. 125.
17 kASTOVÁ Verena, Imaginace jako prostor setkání s nevědomím, Praha: Portál, 1999, 11.
18 v angličtině pro to existuje termín „soundscape“, jakási zvuková krajina. WRIGHTSON kendall: An Introduction To Acoustic Ecology, http://cec.concordia.ca/econtact/naisa/introduction.html (23. dubna 2008).
19 Je to velmi silná jednotící technika, při které všichni stojí v kruhu co možná nejblíže u sebe se zavřenýma očima a jeden po druhém začínají vydávat zvuky, které se mísí v jeden společný. Většinou je na začátku tichý a nesmělý, postupně narůstá a nakonec se zvolna vytrácí.
20 Srov. MORENO, str. 81-92.
21 Už gregoriánský chorál využívá tuto formu modlitby, aby spojil mnichy v modlitbě.
22 o využití ticha v muzikoterapii viz ŠIMANOVSKÝ, str. 207.
23 i když při snaze o porozumění biblickému textu je nutné pracovat nejen se slovy, ale i s kontextem doby, společenské situace, kulturního i kultovního zázemí apod. Slova jako pastýř, stádo, ovce apod. měla pro člověka v zemědělsky orientované společnosti mnohem plnější význam, než jak ho vnímá dnešní člověk z velkoměsta.
24 Např. slova ponížený a povýšený, resp. ponížit a povýšit, mají dvě dimenze, které se od sebe diametrálně liší: ponížit/povýšit sám sebe, nebo někoho jiného. při práci s Magnificat je možné vnést porozumění obou těmto dimenzím právě prací s jednotlivými slovy (vytrženými z kontextu).
25 Více v podkapitole věnované reflexi.
26 Ostatní mohou vystupovat sami za sebe, nebo mít také určenou roli, např. židovští učitelé v příběhu o dvanáctiletém Ježíši v chrámu.
27 Moderovaná a podle potřeby doplňovaná o exegetické poznámky vedoucím týmem.
28 HECHTOVÁ, str. 7-32.
29 Je-li účastníků málo na vytvoření skupin, lze o volbě slov mluvit posléze v celé skupině – každý se vyjádří k tomu, proč ho dané slovo z textu zaujalo apod.
30 Práce s rolí je v bibliodramatu velmi důležitá a má své vlastní zákonitosti, které takřka bez výjimky přejímá z obecné teorie rolí, např. SCHÜTZENBERGER Anne: Einführung in das Rollenspiel. Anwendungen in Sozialarbeit, Wirtschaft, Erziehung und Psychoterapie, Stuttgart: klett, 1976.
31 OEMING, str. 134.
32 GAŠPAŘÍKOVÁ, str. 50.

 
Design by Next Level Design / Script by Joomla!